Po stopách těžby železných rud

Jak to všechno začalo...

Těžit železo uprostřed pískovcových skalních měst by nejspíš každý považoval – alespoň na první pohled – za pošetilost. A přesto se v pískovcové oblasti mezi Doksy a Hamrem na Jezeře rozvinulo již počátkem 16. století dobývání železných rud pomocí důmyslného systému důlních děl, o kterém máme dodnes stále jen základní znalosti. Dochovaly se jámy (tzv. pinky) a příkopy až několik set metrů dlouhé, svislé šachty a štoly. Velké objemy vytěžené hlušiny na haldách, dnes již zarostlých lesem, svědčí o značném rozsahu původní těžby. Jak víme z historických záznamů, nejstarší důlní areál se nacházel na vrchu Děvíně a na Hamerském Špičáku, kde dávnou těžbu dodnes připomíná několik provozních a průzkumných štol. Zdejší doly dodávaly rudu pro hamr, který stával až do roku 1636 na patě hradního vrchu blízko Hamru na Jezeře.

Hornik.jpg

Za hraběte Hartiga...

Těžbu železa na Mimoňsku pak obnovil v polovině 18. století majitel panství hrabě Adam František Hartig: kromě klasické oblasti Děvína vyrostly další doly u Stráže pod Ralskem a Svébořic a fungovaly po dobu téměř 40 let. Ruda se zpracovávala ve vysoké peci v Hamru na Jezeře a v pěti hamrech v okolí. Současně byla v provozu vysoká pec v Hradčanech, která údajně produkovala až 7 tun železa týdně. Ta brala surovinu z dobývek na břehu Máchova jezera, především z vrchu Borného a z Havířského vrchu, a z okolí Velké Bukové.

Kde se železo v pískovcích vzalo?

Jak lze odvodit z geologické stavby území, již nedlouho po usazení pískovců na konci druhohor se v dnešní oblasti horní Ploučnice začaly otevírat pukliny směru severovýchod–jihozápad. Do nich tehdy pronikalo z velkých hloubek magma a utuhlo v podobě žil. Svým nízkým obsahem křemíku a vysokými obsahy draslíku a sodíku se tyto vyřeliny liší od běžných čedičů, od roku 1913 se pro ně ve světové literatuře ujal název polzenity (z něm. Polzen = Ploučnice). Čerstvě vyvřelé žíly byly velmi náchylné k přeměně vlivem horkých roztoků, které obíhaly podél jejich kontaktu s písovcem. Během krátké doby tehdy došlo k úplnému rozkladu méně mocných žíl na směs minerálů železa a jílových minerálů. Právě tato rozložená žilná hmota se pak stala pro svůj vysoký obsah železa (až 68 % oxidů Fe) a snadnou rozpojitelnost ideální surovinou. Jak si můžete všimnout ve stěnách starých dobývek, okrajové části žíly již horníci nevyužívali, protože jílovitý železivec tam obsahoval příměs křemenných zrn z okolního pískovce a byl špatně tavitelný.